Krásné ráno

Tak jsem si dneska říkal, kam se honit…, což se takhle podívat jak to vypadá v Praze poránu, pokud ještě turisté nezaplavili ůzké chodníčky královské cesty. 
A tak jsem si zajel na Můstek a odtud pěšky do Bubenče.
 
Ve chvíli, kdy jsem zašel do uliček Starého města, dýchl na mne nezvyklý klid. Takový ten klid, který jsem znal z dob dřívějších, kdy se ještě do Prahy nedostali hosté ze západu v takovém množství jako dnes, podobný klid, který jsem znal z dob podvečerního toulání s foťákem. 

Stejně jako tehdy jsem prošel několika průchody a cítil podobnou vůni starobylosti. Sešlapané dláždění bez přítomnosti stolků a paraplíček restauračních zahrádek připomnělo, že tudy prošlo tisíce kroků zanechávajíc v něm své neviditelné otisky lidských osudů, starostí i radostí. Starobylí kamenní svědci životů králů a knížat, kupců a chuďasů, měšťáků a šašků, podvodníků i poctivců, svírají těsně úzké uličky, ale přesto nechávají ranním paprskům letního slunce dostatek volnosti aby zahřály a prosvětlily jejich stará, ale stále živoucí okna.
 
Několik lidí, které jsem potkal, zdá se, též nenutil čas aby utíkali za svou povinností, ale pomalu měřili kroky dlažbu uličky a vychutnávali si to její kouzlo možná stejně jako já, mířili k tržišti kde se zvolna probouzel život a zelináři, hračkáři, knihkupci a suvenýráři, vyndavali své zboží na krámky, aby je pak notně předražené nabízeli turistům. Jen malý klučina s brašnou na zádech utíkal průchodem aby stihl jedno z posledních zvonění v tomto školním roce, ale stejně by ho za pozdní příchod dnes už jistě nikdo nepeskoval, od prázdni ho dělí jen několik pro výuku bezvýznamných dnů.
 
I na Malém rynku se každodenní shon teprve probouzel. Restauratéři vyndavali stoličky a paraplíčka, několik přistavších si turistů s fotoaparáty mířilo na Staromák. Jinak všude klid a pohoda, žádné brebentění v jazycích, šourání podrážek, žádné výkřiky úžasu či pohoršení při placení v zahradní restauraci… 

V Karlově uličce jsem si všiml, že jeden dům, je od dob mého někdejšího toulání po Praze, stále v rekonstrukci. Zmizelo sice nechutné dřevěné lešení a ohrada s budovatelskými hesly a plakáty, ale buduje se tu stále dál. Podivil jsem se, že na tak starém a poměrně vysokém domě lze ještě přistavit nástavbu z bílých pěnosylikátových tvárnic, a chvilku zkoumal, zda to tomu domu neubližuje na kráse a též na duchu. Nic neříkal, jen se tvářil netečně. Za ta léta si asi zvykl.
 
Šel jsem dál a potkával stále příjemně malé množství jedinců. Před vinárnou U zlatého hada, seděla na obrovské červené cestovní tašce obložená několika dalšími batohy, v ruce s průvodcem Prahou, malá dredatá černoška. Vypadala trochu unaveně nebo možná bezradně, možná oboje. Napadlo mne jak by bylo mně v cizím městě se zavazadly nad mé síly nevěda kudy kam, několikrát jsem to zažil a vzpomněl si jak jsem tehdá toužil potkat nějakou dobrou duši, která by mne poradila, vzala někam vyspat, nabídla ubytování, ale nikdo si mne ani nevšiml… rád bych ji pomohl, ale kam bych ji poslal nebo vzal, když teď si připadám v té Praze větší cizinec než ona? Do práce? Ale nakonec jen na někoho čekala.
 
Na Karlově mostě, jsem se musel zastavit. Tak kamaráde takhle tě vidím asi poprvé po dlouhých letech. V jednu chvíli nikde ani noha! Ale ne, tamhle se krčí za sochou jedna fotografka a v žabím posedu mámí z kamenných krásek trochu fotogenického postoje. Vybavily se mi má mladší léta jak jsem tu podobně sedával a brouzdal se s aparátem. Teď tu stojím a koukám na Hradčany. A ozval se ve mne Pražák se svým hradčanským komplexem: Ta Praha je ale krásná, v ranním slunci se producíruje, a provokuje, není zlá, nyní je milá a přívětivá. Večer a v noci to ale bude zase děvka zaprodaná. Jenže ona za to nemůže, to z ní udělali jiní.
 
Dívám se na protější Petřín, Hradčany, Malou Stranu a divím se jak to vše spolu ladí. Je to sice rozhodně mnohem barevnější, než si stavitelé v minulosti kdy mysleli, ale i to mi lahodí oku a vzbuzuje pocit jakési vyváženosti a něžnosti. A nad vším vládne klid, splav šumí monotónní písničku, po Vltavě se nehlučně šine jen jediná nákladní loď a přehršel parníků odpočívá ve svých přístavištích, i proto je slyšet zpěv ptáků z Kampy.
 
Kolem se prohnaly dvě upocené postavy v trenkách, sádlo z nich teklo proudem, a stále neubývalo jak by asi chtěly. Něco na sebe jinojazyčně hekaly a já je málem volnou chůzí předešel. Zastavil jsem se až u posledního pilíře na konci mostu. Zvědavě jsem se nakláněl a pozoroval jak pokračují práce na jeho opravě. Dech Vltavy ke mě donesl zápach bahna a rybiny, ale není to nepříjemné, sem to patří. Pode mnou kotví velká pracovní loď bzučí a bublá čerpadlo a kolem starého mostního pilíře je norná stěna, která nedovoluje vodě přelít se přes jeho obnažené základy. Vidím jak celá ta masa kamene spočívá na velkém platu dubových trámů naskládaný jeden vedle druhého trochu se propadajících pod hutností mostu. Jak to ti lidé ve 14. století dokázali?
 
Díval jsem se na stavby kolem sebe a přemýšlel o tom, kdo je stavěl. Stavitelé a architekti? Oni to vymysleli a navrhli a stavby řídili, kdo byli ti co museli rukama tahat těžké kameny lopotit se s dubovými trámy, co to bylo za lidi, kteří nechávali na kvádrech denně svůj pot, možná i krev. Architekti a stavitelé, ti asi neměli rozežrané ruce a oči od vápna. Připomínáme si stále jen známá jména, ale ta armáda dělníků, je nadále utajena.
 
A přitom každý jedinec měl svůj osud, pravděpodobně rodinu, měl své starosti, touhy, lásky i nenávisti, večer došel domů, pokud nějaký měl, a na pšeničnou placku namazal leda tak dobré slovo v horším případě pouze vzduch a své sny… kam se poděl? Oni jedinci jsou všude kolem. V každé cihle v každém kameni v každé vyspárované škvírce je zaznamenáno jejich bezejmenné umění preciznosti a přesnosti, jejich bolest i radost a jen málo kdo na ně vzpomene a smekne klobouk v němém úžasu. Ale vlastně, přece jen se jim obdivujeme a klaníme, nevědomky jen už tím, že se na ta místa chodíme dívat, nasávat atmosféru a obdivovat se jim. Přesto že při tom slyšíme říkat jiná známá jména.
 
A tak vlastně směs geniálních myšlenek, umu a lidské vytrvalosti je základem všeho co tu dnes obdivujeme. Jak malicherná a zbytečná je ta má práce proti té, která dala vzniknout tomuto pilíři jenž drží stovky let. Proti práci, která postavila stovky zdí domů.
 
Obrátil jsem se k Nerudově ulici a pokračoval v cestě. Teď jsem se díval na každičký dům, na každý jeho záhyb, ozdobu a okenní oblouk trochu jinak. Jako by to byly částečky živých bytostí… Šel jsem zámeckými schody a potkal opuštěný dům, jeho špinavá okna se netečně dívala do protější zdi a z okapů mu čouhala čerstvě zelená, ale také již loňská tráva. Bylo mi ho líto, okolo něho samé opravené a nabarvené a on mezi nimi tak sám. Kdybych měl 50 milionů koupil bych si tě a opravil do větší krásy, než jsou tvoji sousedi. Zařídil bych v tobě byty, ne hotel, penzion, či hospodu, jen byty a dole možná krámek s pečivem. 
 
V jednom bytě bych se usídli já a ostatní bych nabídl lidem s hlavou v oblacích, bláznům a snílkům. Přesně tohle místo mezi Nerudovou ulicí a Zámeckými schody by je potřebovalo. Bylo by to asi těžké soužití, plné zvratů a překvapení, ale sem by se to hodilo. Jenže ty peníze nemám, a tak baráčku nezbude ti nic jiného než počkat až tě koupí nějaký Ital, Němec či Rus.

Po zádech se mi začaly řinout kapičky potu, jak se slunce do nich opíralo a já stoupal schody směrem k Hradu. Na jeho nádvoří jsem si ještě naposledy nabral něco vůně minulosti na cestu do práce a z klidu a pohody staré dobré Prahy jsem přešel do hukotu a shonu lidských živoucích bytostí, řítících se ve svých fárech, busech a tramvajích za svým každodenním údělem. 

Spolu s Janem Ámosem a evangeliem Janovým, jsem si říkal: …marnost nad marnost nic víc než marnost je to lidské snažení a plahočení… a dál jsem to zapomněl.
(Sepsáno asi v roce 2007)