Existují náhody?

Nedávno jsem pročítal několik kapitol  z Markova evangelia v Novém zákoně a pak se pustil do náhodého listování a pročítání různých statí z Knihy toltécké moudrosti. Přitom jsem si vzpoměl na spoustu myšlenek  E. Bacha v jeho knihách. Přemýšlel jsem nad tím co jsem četl a ne jen v těchto knihách a utvrdil se opět v názoru, že je vlastně v podstatě jedno jaké člověk vyznává náboženství. (Již jsem ten názor uvnitř sebe tušil daleko dříve, zahrával si s ním od dávných dob, dokonce jej zkoušel veřejně hlásat.) Ono totiž nejde o to či ono náboženství o nějaké rituály, zvyklosti... ale ono jde jen a jen o člověka, o rozvoj osobnosti a rozvoj duše o to, říci ji jak vše funguje a jak se má orientovat, od kud kam kráčí. To je přece poslání všech náboženství. Vlastně je to dobře že existuje tolik různých náboženství, různých ritálů, různých poznání a různých pravd. Kdyby nebyly tak bychom nemohli konzultovat, ověřovat a rozhodovat se. Protože každý člověk každý národ, každá rasa je jiná, originální. Každé jedno náboženství vyhovuje tomu etniku, skupině, ale i době pro které je srozumitelné, které se v něm cítí dobře a kterému přináší užitek. Ne člověk tu je pro náboženství, ale náboženství pro člověka. Pro jeho vedení a poznání jedné Pravdy, jednoho Boha, Vědomí jednoty... Je to jako s touto zeměkoulí, každý žije na své části ve své zemi a poznává ji, studuje a je sžitý s uřčitým místními pravidly, podnebím, zvyky, jídlem, krajinou. Není možně však tvrdit "to co je tu, je to pravé a nejlepší, v čem žiji je také pravě to nejlepší pro všechny. Pokud si to lidé takto myslí, nikdy se nedomluví a co víc, jejich cesta k poznání sebe sama, smyslu bytí, bude o to delší. Jsou naštěstí mezi námi odjakživa cestovatelé, kteří nám přináší zprávy a obrazy z jiných míst, abychom pochopily že Země je všude krásná, všude žijí lidé a hlavně chodi nohama po STEJNÉ zeměkouli, jsou stejní! jako my... Řekl bych, že každé náboženství je dobré, do chvíle než se z něj nestane prostředek moci a nadvlády několika jednotlivců či skupiny nad zbytkem, do té chvíle, kdy vede člověka k lásce, sebepoznání, sebeúctě k poznání a k úctě k druhým k využívání darů tohoto života a vyjádření vděčnosti za něj. 

Různá náboženství nemají přinášet rozkol, mají se vzájemně respektovat a být si vzájemným poučením. Každému vyhovuje něco jiného, někdo rád chodí na ryby a přináší mu to uspokojení, mír a rovnováhu, jiný chodí rád na výlety do přírody, jiný poznává vzdálené kraje a města, někdo rád vaří, nebo má jiné koníčky, které ho povznáší. Každý je jiný ale rybář respektuje cestovatele, a nechá se od něho rád poučit, jeho prostřednictvím poznává vzdálené kraje...

Ale abych se dostal k podstatě toho nadpisu!

Potom jsem večer náhodou zapnul televizi, na CT2 jsem zrovna chytil poměrně starý film Igora Chauna, Cesta do Indie, a vlastně zase náhodou těsně před tím než se Igor setkal s dalajlámou, který ve filmu vyslovil stejnou myšlenku, jež jsem v sobě ten den měl i já a neuměl jsem ji dobře vyjádřit. Asi každý znáte ten stav, kdy někde uvnitř v podvědomí tušíte, ne, víte, ale nejde to “ven do mozku”, nejde to sesumírovat a vyslovit. A pak přijde někdo kdo to řekne nahlas jasně a stručně a vy víte, že to jsou přesně ta slova, to vyjádření. A potvrdí vám to “náhodou” právě v pravou chvíli kdy to přesně potřebujete.

Ne náhody neexistují. Je jen jeden zákon - zákon chaosu, tedy nám zde dole v prachu pozemském se veškeré to dění  kolem sebe může zdát jako chaos, ale z pohledu vyššího má vše řád a pořádek. Ten řád je přitažlivost. Ne nadarmo nám babičky říkaly: “svůj k svému si sedá  sobě rovného si hledá,” nebo také “jak se do lesa volá tak se z něj ozývá,” a jistě by se našly i další moudré průpovídky a přirovnání. Lze z nich vytušit že zdánlivý chaos je řád akce a reakce. Babičky nám tím chtěli říct, že se lidé stejných povah a smýšlení přitahují, že budeš-li do lesa volat dobro, dobro se vrátí, budeš-li volat zlo tak se vrátí zlo... a ten les je tento svět, tento život, tento vesmír. Ten řád chaosu přitažlivosti má nedozírné následky. Je mocnou zbraní a velkým pomocníkem. Každý jednotlivec do řádu chaosu přitažlivosti zapadá, na každého z nás se ten zákon vztahuje. A to je dobré, moc dobré. 
Mějme se vzájemně za učitele, každý má svou pravdu a někdy ta pravda druhému může pomoci pochopit, ujasnit si pravdu vlastni. Náhody zkrátka nejsou. Vše je tu pro nás, jak s tím budeme zacházet tak se nám to odmění, každá náhoda je důsledkem našeho činění a myšlení. A tak raději zde ukončím tak trochu chaotické povídání.

Dovolil jsem si zde přidat i odkazy na ten film, který mě opět znovu oslovil a potěšil. Kdo jej nezná, tomu pro zajímavost doporučuji.
Díl 1 - http://youtu.be/7-dgJ8wye0I
Díl 2 - http://youtu.be/EDrtj1BOxRM

Díl 3 - http://youtu.be/QfoIO_x4kmE

Krásné ráno

Tak jsem si dneska říkal, kam se honit…, což se takhle podívat jak to vypadá v Praze poránu, pokud ještě turisté nezaplavili ůzké chodníčky královské cesty. 
A tak jsem si zajel na Můstek a odtud pěšky do Bubenče.
 
Ve chvíli, kdy jsem zašel do uliček Starého města, dýchl na mne nezvyklý klid. Takový ten klid, který jsem znal z dob dřívějších, kdy se ještě do Prahy nedostali hosté ze západu v takovém množství jako dnes, podobný klid, který jsem znal z dob podvečerního toulání s foťákem. 

Stejně jako tehdy jsem prošel několika průchody a cítil podobnou vůni starobylosti. Sešlapané dláždění bez přítomnosti stolků a paraplíček restauračních zahrádek připomnělo, že tudy prošlo tisíce kroků zanechávajíc v něm své neviditelné otisky lidských osudů, starostí i radostí. Starobylí kamenní svědci životů králů a knížat, kupců a chuďasů, měšťáků a šašků, podvodníků i poctivců, svírají těsně úzké uličky, ale přesto nechávají ranním paprskům letního slunce dostatek volnosti aby zahřály a prosvětlily jejich stará, ale stále živoucí okna.
 
Několik lidí, které jsem potkal, zdá se, též nenutil čas aby utíkali za svou povinností, ale pomalu měřili kroky dlažbu uličky a vychutnávali si to její kouzlo možná stejně jako já, mířili k tržišti kde se zvolna probouzel život a zelináři, hračkáři, knihkupci a suvenýráři, vyndavali své zboží na krámky, aby je pak notně předražené nabízeli turistům. Jen malý klučina s brašnou na zádech utíkal průchodem aby stihl jedno z posledních zvonění v tomto školním roce, ale stejně by ho za pozdní příchod dnes už jistě nikdo nepeskoval, od prázdni ho dělí jen několik pro výuku bezvýznamných dnů.
 
I na Malém rynku se každodenní shon teprve probouzel. Restauratéři vyndavali stoličky a paraplíčka, několik přistavších si turistů s fotoaparáty mířilo na Staromák. Jinak všude klid a pohoda, žádné brebentění v jazycích, šourání podrážek, žádné výkřiky úžasu či pohoršení při placení v zahradní restauraci… 

V Karlově uličce jsem si všiml, že jeden dům, je od dob mého někdejšího toulání po Praze, stále v rekonstrukci. Zmizelo sice nechutné dřevěné lešení a ohrada s budovatelskými hesly a plakáty, ale buduje se tu stále dál. Podivil jsem se, že na tak starém a poměrně vysokém domě lze ještě přistavit nástavbu z bílých pěnosylikátových tvárnic, a chvilku zkoumal, zda to tomu domu neubližuje na kráse a též na duchu. Nic neříkal, jen se tvářil netečně. Za ta léta si asi zvykl.
 
Šel jsem dál a potkával stále příjemně malé množství jedinců. Před vinárnou U zlatého hada, seděla na obrovské červené cestovní tašce obložená několika dalšími batohy, v ruce s průvodcem Prahou, malá dredatá černoška. Vypadala trochu unaveně nebo možná bezradně, možná oboje. Napadlo mne jak by bylo mně v cizím městě se zavazadly nad mé síly nevěda kudy kam, několikrát jsem to zažil a vzpomněl si jak jsem tehdá toužil potkat nějakou dobrou duši, která by mne poradila, vzala někam vyspat, nabídla ubytování, ale nikdo si mne ani nevšiml… rád bych ji pomohl, ale kam bych ji poslal nebo vzal, když teď si připadám v té Praze větší cizinec než ona? Do práce? Ale nakonec jen na někoho čekala.
 
Na Karlově mostě, jsem se musel zastavit. Tak kamaráde takhle tě vidím asi poprvé po dlouhých letech. V jednu chvíli nikde ani noha! Ale ne, tamhle se krčí za sochou jedna fotografka a v žabím posedu mámí z kamenných krásek trochu fotogenického postoje. Vybavily se mi má mladší léta jak jsem tu podobně sedával a brouzdal se s aparátem. Teď tu stojím a koukám na Hradčany. A ozval se ve mne Pražák se svým hradčanským komplexem: Ta Praha je ale krásná, v ranním slunci se producíruje, a provokuje, není zlá, nyní je milá a přívětivá. Večer a v noci to ale bude zase děvka zaprodaná. Jenže ona za to nemůže, to z ní udělali jiní.
 
Dívám se na protější Petřín, Hradčany, Malou Stranu a divím se jak to vše spolu ladí. Je to sice rozhodně mnohem barevnější, než si stavitelé v minulosti kdy mysleli, ale i to mi lahodí oku a vzbuzuje pocit jakési vyváženosti a něžnosti. A nad vším vládne klid, splav šumí monotónní písničku, po Vltavě se nehlučně šine jen jediná nákladní loď a přehršel parníků odpočívá ve svých přístavištích, i proto je slyšet zpěv ptáků z Kampy.
 
Kolem se prohnaly dvě upocené postavy v trenkách, sádlo z nich teklo proudem, a stále neubývalo jak by asi chtěly. Něco na sebe jinojazyčně hekaly a já je málem volnou chůzí předešel. Zastavil jsem se až u posledního pilíře na konci mostu. Zvědavě jsem se nakláněl a pozoroval jak pokračují práce na jeho opravě. Dech Vltavy ke mě donesl zápach bahna a rybiny, ale není to nepříjemné, sem to patří. Pode mnou kotví velká pracovní loď bzučí a bublá čerpadlo a kolem starého mostního pilíře je norná stěna, která nedovoluje vodě přelít se přes jeho obnažené základy. Vidím jak celá ta masa kamene spočívá na velkém platu dubových trámů naskládaný jeden vedle druhého trochu se propadajících pod hutností mostu. Jak to ti lidé ve 14. století dokázali?
 
Díval jsem se na stavby kolem sebe a přemýšlel o tom, kdo je stavěl. Stavitelé a architekti? Oni to vymysleli a navrhli a stavby řídili, kdo byli ti co museli rukama tahat těžké kameny lopotit se s dubovými trámy, co to bylo za lidi, kteří nechávali na kvádrech denně svůj pot, možná i krev. Architekti a stavitelé, ti asi neměli rozežrané ruce a oči od vápna. Připomínáme si stále jen známá jména, ale ta armáda dělníků, je nadále utajena.
 
A přitom každý jedinec měl svůj osud, pravděpodobně rodinu, měl své starosti, touhy, lásky i nenávisti, večer došel domů, pokud nějaký měl, a na pšeničnou placku namazal leda tak dobré slovo v horším případě pouze vzduch a své sny… kam se poděl? Oni jedinci jsou všude kolem. V každé cihle v každém kameni v každé vyspárované škvírce je zaznamenáno jejich bezejmenné umění preciznosti a přesnosti, jejich bolest i radost a jen málo kdo na ně vzpomene a smekne klobouk v němém úžasu. Ale vlastně, přece jen se jim obdivujeme a klaníme, nevědomky jen už tím, že se na ta místa chodíme dívat, nasávat atmosféru a obdivovat se jim. Přesto že při tom slyšíme říkat jiná známá jména.
 
A tak vlastně směs geniálních myšlenek, umu a lidské vytrvalosti je základem všeho co tu dnes obdivujeme. Jak malicherná a zbytečná je ta má práce proti té, která dala vzniknout tomuto pilíři jenž drží stovky let. Proti práci, která postavila stovky zdí domů.
 
Obrátil jsem se k Nerudově ulici a pokračoval v cestě. Teď jsem se díval na každičký dům, na každý jeho záhyb, ozdobu a okenní oblouk trochu jinak. Jako by to byly částečky živých bytostí… Šel jsem zámeckými schody a potkal opuštěný dům, jeho špinavá okna se netečně dívala do protější zdi a z okapů mu čouhala čerstvě zelená, ale také již loňská tráva. Bylo mi ho líto, okolo něho samé opravené a nabarvené a on mezi nimi tak sám. Kdybych měl 50 milionů koupil bych si tě a opravil do větší krásy, než jsou tvoji sousedi. Zařídil bych v tobě byty, ne hotel, penzion, či hospodu, jen byty a dole možná krámek s pečivem. 
 
V jednom bytě bych se usídli já a ostatní bych nabídl lidem s hlavou v oblacích, bláznům a snílkům. Přesně tohle místo mezi Nerudovou ulicí a Zámeckými schody by je potřebovalo. Bylo by to asi těžké soužití, plné zvratů a překvapení, ale sem by se to hodilo. Jenže ty peníze nemám, a tak baráčku nezbude ti nic jiného než počkat až tě koupí nějaký Ital, Němec či Rus.

Po zádech se mi začaly řinout kapičky potu, jak se slunce do nich opíralo a já stoupal schody směrem k Hradu. Na jeho nádvoří jsem si ještě naposledy nabral něco vůně minulosti na cestu do práce a z klidu a pohody staré dobré Prahy jsem přešel do hukotu a shonu lidských živoucích bytostí, řítících se ve svých fárech, busech a tramvajích za svým každodenním údělem. 

Spolu s Janem Ámosem a evangeliem Janovým, jsem si říkal: …marnost nad marnost nic víc než marnost je to lidské snažení a plahočení… a dál jsem to zapomněl.
(Sepsáno asi v roce 2007)

Cesty

Každá cesta je ta pravá pro člověka, který po ní jde, prochází se, nebo utíká. Vidí ji vinout se před sebou krajinou a napravo ani nalevo není nic než ta jeho cesta, jen jeho směr. Překračuje překážky přes kopce, doliny, rokle, hory a stále spěchá vpřed za svým jediným cílem. Občas mine křižovatku, ale člověku se ta jeho vlastní cesta, po které se právě ubírá, zdá být ta nejširší, nejlepší, nejkrásnější, nejpřímější, nejsprávnější a ani na minutu nezaváhá a míří dál po té „své“ vyvolené pravé silnici.

Pak se stalo to, že na křižovatce člověk potkal člověka, pocestný se zastavil s pocestným, cesty je svedly a oni dali řeč. Dali řeč o svých cestách, o svých krásných cestách, nádherných krajinách, přesvědčovali se o krásách míst, které prošli a o těch úžasných krajinách, které na ně čekají. Přesvědčovali se, argumentovali, zvali se vzájemně, jeden druhého tahali za rukáv, pohádali se, poprali i zranili. Nakonec se rozešli, každý dál svou cestou, za svou vidinou, svým očekáváním, svou představou. Někdy i s pocitem nepochopení či dokonce opovržení a nenávisti. Přesvědčení o správnosti, kráse, přímosti a úžasném cíli své vyvolené cesty se to v nich ještě více utvrdilo.

Ale i jinde na jiné křižovatce se setkali pocestní, kteří dali řeč o svých cestách, o krajích, které prošli, o očekávání na něž se těší. Vyslechli se, pokývali hlavou a šli dál každý svým směrem. Ale již v nich bylo něco jinak než dřív. Cítili jakousi touhu uvnitř hrudi, jakýsi náznak nespokojenosti, nenaplněnosti a pochyb, pocítili touhu poznat něco víc, vidět dál a šířeji, než jen koryto krajiny, které je obklopuje po obou stranách. Cítili, jak je ona touha nutí více se rozhlížet, nemíjet malé, sotva viditelné křižovatky bez povšimnutí, ale rozhlížet se na nich. Čekat, zda se neobjeví jiný pocestný, příchozí, se kterým by mohli dát řeč o své, i té jeho cestě.

Změnění pocestní se snahou a touhou po vidění něčeho víc než kameny pod nohama a obrazu nejbližší krajiny, se odrazili od prachu své cesty a vyskočili do výšky. Jen kousíček povyskočili - a znovu - a znovu - a v tom skoku se rozhlížejí. Na malý kratičký okamžik spatřili o něco větší část okolí, zahlédli několik cestiček po obou stranách a na nich skloněné hlavy pachtících se jiných lidí. Byli tak blízko za hradbou křoví svých představ a vysokých klasů trávy předsudků, mohli by spolu hovořit, kdyby tu hradbu překonali. A znovu se odrazili, a znovu je ta jejich touha a snaha vynesla do výše nad hrboly prachu a křoví. A každý výskok byl o něco vyšší a delší. Od té chvíle již nešli, nekráčeli, neběželi, ale jen poskakovali. Jak se rozhlíželi kolem sebe, vidí více poskakujících hlav. Když se pohledy ve výskoku setkaly, zamávaly na sebe a gestikulovaly, že až se cesty zkříží, tak si spolu promluví.

Někoho to poskakování docela uspokojovalo, stačilo mu vědět, že v okolí jsou i jiné cesty a jiní pocestní a že se může stát, že se spolu někdy někde setkají a dají řeč. Ale jiným to bylo málo, toužili se vydat po oněch cestách, na křižovatkách se snažili co nejvýše vyskočit, co nejdéle se udržet nahoře a co nejvíce zahlédnout. Další se po nich odvážili nějaký čas poskakovat. Pak se vraceli na tu svou plni rozpolcení, nejistoty a zmatku v mysli, co když je ta vedlejší cesta lepší, přímější, kratší, krásnější a smyslnější. Některé pocestné ten zmatek přiměl k ukončení poskakování a zahledění se do prachu právě jen té své cesty, po níž se dali, jiné naopak nutil k stále větším skokům a větší touze porozumět smyslu cest.

Pak někde jinde se stalo, že pocestný doskočil na křižovatku ve stejnou chvíli jako jiný pocestný a málem do sebe vrazili. Dali řeč - ten co poskakoval, vychvaloval svůj um a nadšeně vykládal o své touze skákat výš a vidět víc. Ten druhý se usmíval a řekl: „Nemusíš jen toužit a dál jen poskakovat, můžeš se nad svou cestou klidně vznášet, můžeš létat doprava i doleva nad jiné cesty a na křižovatkách můžeš spočinout, mluvit s ostatními jako teď já. Tvá touha a snaha tě vynese do výše, touha tě ponese, jen se vždy drž v blízkosti nějaké cesty, abys mohl přistát a odpočinout. Pojď, ukážu ti to.“ A pocestný vzal druhého za paži, rozběhli se a skočili… Touha po vidění a poznávání je vynesla do velké výšky. Viděli změť cest, cestiček a pěšinek klikatících se krajinou všemi směry. Letěli a kochali se, přistáli na dalším rozcestí, potkali jiné pocestné, dali řeč, ukázali jim létání a opět se rozloučili. Někoho to poletování uspokojovalo a stačilo mu - našel v něm smysl svého žití. Mohl se dívat na cesty shora, mohl mluvit, s kým chtěl, a zase odletět. Nedokázali si představit, že by mohlo být ještě něco víc.

Ale byli ještě další pocestní, kteří tušili, že tohle není vše. Musí být ještě něco víc - kdyby vzlétli ještě výš, mohl by se před nimi rozprostřít úplně jiný pohled. Ale měli obavu z toho, že by se jim mohla ta spleť cest a cestiček ztratit v nedohlednu. Mohli by ztratit svůj směr, ocitnout se v neznámu a nevědět, kde je vpředu a kde vzadu. Ty obavy jim nedovolili vzlétnout výš z dohledu cest. Někteří se snažili, opravdu snažili vzlétnout, a když to udělali do takové výše, že se jim cesty slévaly s krajinou a byly k nerozpoznání, strach je donutil klesnout níž. Dokonce to některé uvedlo opět v zmatek a zalekli se, že neletí tím správným směrem, klesli tak ještě níž a dotkli se země. Řekli si, že poskakování a občasné poletování je to, co hledali, a to jim stačí. Některé to zmátlo natolik, že padli na tvář do prachu a plakali, že nevědí, kde jsou, nevědí, zda jdou po cestě, kterou opustili před tím, než začali létat. Pobíhali zmateně sem a tam, na křižovatkách prohledávali okolí, vyskakovali a beznadějně se rozhlíželi kolem. Ptali se druhých pocestných, kde jsou, kde je začátek a kde konec, ale dostávalo se jim jiné odpovědi než: „Nevíme, jste na cestě.“ Slabost je přemohla, slabost a strach v nich porazil touhu po poznání a radost ze svobody.

Ale byli tací, avšak ne mnoho, kteří se vznášeli vysoko nad krajinou s pocitem uspokojení a rostoucí touhy podívat se ještě výš a poznat krajinu z jiného pohledu. Tušili ve svém nitru, že tohle opravdu není ještě všechno. A touha je nesla stále výš. Viděli, jak se cesty ztrácejí v krajině, jak je krajina nádherná, členitá, plná překvapení, plná hor, údolí, propastí a viděli, jak v té krajině nejsou cesty podstatné - krajina je pohltila zcela. I ty nejširší a nejprošlapanější z této výše zanikly. Náhle jim došlo, jak jsou ti dole malicherní, když se na křižovatkách přou o důležitosti a kráse právě té jejich cesty, jak jsou hloupí, když se snaží prosadit svou, jak jsou špatní, když své cesty používají a vnucují ostatním jako jedinou možnou trasu, jak ostatní využívají, aby je nesli na ramenou a užívali si pohodlí cestování bez námahy. Vždyť z této výše nevidíme nejen cesty, ale ani ty pocestné. Ať je jejich velikost a důležitost jakákoliv, vždy je pouze v jejich vlastní mysli a v myslích těch, kteří jim to uvěří.

A pak se stalo - v povětří, kde již panoval jen svobodný pohyb a pohled na krajinu táhnoucí se od obzoru k obzoru ztrácející se v nedohlednu, že pocestný letec potkal pocestného jiného letce. A dali řeč. Oslavovali ten nádherný pocit svobody, litovali ty, kteří nedokázali své kroky odtrhnout od země a přáli jim, aby se jednou rozhodli poslechnout své nitro zatemněné strachem, jenž plodí jen zášť, domýšlivost, nepochopení a neporozumění. Nitro, ve kterém je jistě někde v koutku zasunuta a ušlapána touha po vzlétnutí a odhození závaží. Přáli jim to a s lítostí nad nimi plakali.

Jeden z pocestných pak řekl: „Můžeme vidět ještě mnohem víc. Nemusíme se kochat pohledem jen na jednu krajinu, jsou i jiné. Jen vzlétni vzhůru do výše, kde již nepoznáš, co je dole a co nahoře, vpravo či vlevo, do výše, kde pocítíš naprostou svobodu, kde poznáš, že vše je jedno, jeden celek.“

A vylétli - čím výš letěli, tím víc se jim nechtělo vracet dolů, až přestali poznávat, co je dole, nahoře, vpravo, vlevo a netížilo je to. Bylo jedno, kterým směrem plují, protože žádný směr nebyl. Bylo jim jedno jak dlouho tak plují, protože žádný čas nebyl. Potkávali se s jinými plujícími, scházeli se, rozcházeli, dávali řeč a zase pluli. A stále mysleli na ty dole, vlastně na ty kdesi v dáli, jak poskakují, poletují, padají a pachtí se. Zalétali k nim a pomáhali, slovem, příkladem a nerozlišovali, v jaké krajině a na jaké cestě se s nimi setkávají. Ale jen jeden z tisíce, možná z milionu vylétl do výše svobody.

Bylo jim líto těch ostatních, ale nelitovali času, který s nimi trávily – čas není, neexistuje stejně jako směr. Stejně jako důležitost jakékoliv cesty. Každá cesta je ta pravá a důležitá právě jen pro toho člověka, který po ní jde v tu chvíli.

Citáty

Život je jako báseň, ne mnoho lidí ji zcela rozumí, ale mnozí volají jak je krásná.

Život je nám dán k prožití, štěstí k jeho nacházení a láska k nacházení se vzájemně, ale i sebe sama!

Mnohý moderní úspěšný člověk je řízen krédem, že není nutné kvalitně pracovat a žít, ale to málo a k tomu špatné, co vyprodukoval, je důležité hodně dobře a s pompézností prodat.

Lidská malost se obráží v lidské zášti, nenávisti, závidění a prahnutí po moci a bohatství.

Nestěžujte si na dlouhou a nerovnou cestu; radujte se z toho, že po ní můžete jít.

Pro člověka je velmi často důležitější a hodnotnější prožít ty takzvané malé, drobounké události, než události na venek významné a velké…