Seděl jsem ve svém křesle, ruce za hlavou, zavřené oči a nechal se unášet do příjemného nicnedělání. Napadlo mne, že se podívám do svých myšlenek. Co se mi asi tak honí hlavou? Opřel jsem se pohodlně do křesla, odpoutal se od okolního světa, zapnul jen svůj vnitřní zrak, své vnitřní vnímání a pozvolna se nořil do útrob svého mozku.
Čekal jsem, co se z toho experimentu vyvine… a - vyvinulo se… bludiště. Všude chaos, žádné uspořádané linky, táhnoucí se od počátku ke konci či do nekonečna, očekával jsem krásné čáry plné barev, různých sil nebo vykreslující nejrůznější tvary a obrazce…
Místo toho chaos, blesky záblesky, uzly, šmodrchanice, drobný prach, roztřesené neučesané šmouhy vedoucí odnikud nikam. Zmatek, chuchvalec čehosi, co by mělo být myšlenkovým pochodem. Jak se v tomhle má člověk vyznat? Jak se v tom má vyznat cizí člověk, když já sám, vlastník tohoto chaosu, v něm nedokážu najít jediný záchytný bod, jedinou červenou linku, jediný koneček za který by se zatáhlo a uzel by se rozvázal.
Otevřel jsem oči a pochopil, že se tím nemusím vlastně vůbec zabývat. Vždyť z toho zmatku se vždy nakonec vynoří v pravý čas ta pravá myšlenka, ten pravý záblesk pro tu danou chvíli. Někdy možná ne úplně ten správný, možná ne úplně pochopitelný, ale vynoří se a svou práci odvede.A šel jsem s klidným srdcem zase pracovat.
Žádné komentáře:
Nové komentáře nejsou povoleny.