Sjednocení

Hledám jednotu, ne rozdělení!

Vše má jen jeden základ. Je jen jedna Víra jedna Pravda je jen jedna Láska. Co záleží na tom, jestli jsem Křesťan katolík, křesťan protestant, pravoslavný, muslim, buddhista, bráhman, vyznavač Vesmírné energie. Co na tom, že každý používá jiná slova, jiné pojmenování toho Jednoho, že jeden se modlí jiný medituje a další rozmlouvá. Vše je jedno, pokud to přináší mír, lásku a dobro pro ty druhé a vede to k cestě poznání, prozření a sjednocení.

Ne náboženství jsou zlá a špatná, ale lidé, kteří je deformovali, zneužili pro svá mocenská postavení, pro svůj zisk a svádění právě od sjednocení všech. Lidé, kteří víru překovali z nástroje duchovní cesty na zbraň duchovní záhuby. Víra má sloužit člověku, ne člověk víře.

Proč bych já měl číst knihu v jiném jazyce, když tatáž je napsána v jazyce mém, abych ji rozuměl. Proč bych se měl nutit přijímat za svou kulturu někoho jiného, když  všude kolem je kultura srozumitelná mě. Stejně tak je to s náboženstvím – každá kultura, etnikum, společenství a věk má pro své vedení své náboženství vystavěné tak, aby tomu právě oni v tom daném čase a kulturní úrovni rozuměli.

Vše je důmyslně postaveno tak, aby člověk mohl kdekoli a kdykoli být veden cestou za poznáním pravdy a k Lásce, vždy však nezištně a ve vší skromnosti. Ty cesty jsou různé, dlouhé rovné, klikaté i krátké, pro každou je třeba i odpovídající vedení. Každému prospívá něco jiného, každý jde tou svou cestou, každý má svou úroveň porozumění a poznání, každý má svou částečku pravdy, nejsme a nemůžeme být všichni na jedné úrovni. To je nepřirozené.

Nikdo nemá právo ostatním jejich pravdy brát, cokoli jim zakazovat přikazovat a do čehokoli je nutit, nebo je přesvědčovat že ta má cesta je ta pravá a jediná a žádná jiná. „Běžte a kažte evangelium…“, ale svým životem, příkladem ne karabáčem slov. Slova mohou následovat, pokud budou někoho zajímat.

Každý z nás se má co přiučit od kohokoli jiného kolem sebe, stejně tak každý z nás má co předat druhým, byť si to ani nemyslí. Nic není náhoda ani náhodná setkání. Jen neraď, když tě o radu nikdo nežádá, nepřesvědčuj nikdo-li se tě na nic neptá. Žij a miluj, jak nejlépe umíš, obracej se k své víře upřímně a nech tak plynout do sebe a skrze sebe Boha, Energii vesmíru, Matku zemi Vědomí, Jeho, Onoho…

Nehledejme to, co nás rozděluje – to není podstatné, hledejme to, co nás pojí a to je touha po lásce s velkým „L“ a to je také jméno „Jediného nejvyššího“.

 Ne víra a vědomí rozděluje, ale slova jména a pojmenování. Věřím, že přijde čas, kdy slova a jména nebudou třeba, vše pochopíme bez nich.

Moderní doba

Před nějakým rokem v sobotní příloze „Věda“ v Lidových novinách někdy v roce 2007, se objevil článek s titulkem Americká armáda bude chtít stíhačky ovládané myšlenkami pilotů. Ten článek ve mně vyvolal velmi nepříjemné pocity a inspiroval k napsání následující mini povídky: http://wolffreiheit.ic.cz/index.php?str=text/mdoba

Návod na život

Život nelze žít podle návodů, manuálů a vzorců, žádná kniha, příběh či přesvědčivá slova druhých, by se neměla stát ničím z toho.

Každý jsme originál, každý jdeme svou vlastní cestou, každý nacházíme své vlastní zkušenosti a hledáme své inspirace, které si můžeme předávat.

Příběhy druhých – knihy o nich, by měly být jen jednou z mnoha dalších inspirací, zkušeností se kterou stojí za to se seznámit a přemýšlet o nich.

Buďme sami sebou ne napodobeninami těch druhých.

Co se děje mé hlavě?

Seděl jsem ve svém křesle, ruce za hlavou, zavřené oči a nechal se unášet do příjemného nicnedělání. Napadlo mne, že se podívám do svých myšlenek. Co se mi asi tak honí hlavou? Opřel jsem se pohodlně do křesla, odpoutal se od okolního světa, zapnul jen svůj vnitřní zrak, své vnitřní vnímání a pozvolna se nořil do útrob svého mozku.

Čekal jsem, co se z toho experimentu vyvine… a - vyvinulo se… bludiště. Všude chaos, žádné uspořádané linky, táhnoucí se od počátku ke konci či do nekonečna, očekával jsem krásné čáry plné barev, různých sil nebo vykreslující nejrůznější tvary a obrazce…

Místo toho chaos, blesky záblesky, uzly, šmodrchanice, drobný prach, roztřesené neučesané šmouhy vedoucí odnikud nikam. Zmatek, chuchvalec čehosi, co by mělo být myšlenkovým pochodem. Jak se v tomhle má člověk vyznat? Jak se v tom má vyznat cizí člověk, když já sám, vlastník tohoto chaosu, v něm nedokážu najít jediný záchytný bod, jedinou červenou linku, jediný koneček za který by se zatáhlo a uzel by se rozvázal.

Otevřel jsem oči a pochopil, že se tím nemusím vlastně vůbec zabývat. Vždyť z toho zmatku se vždy nakonec vynoří v pravý čas ta pravá myšlenka, ten pravý záblesk pro tu danou chvíli. Někdy možná ne úplně ten správný, možná ne úplně pochopitelný, ale vynoří se a svou práci odvede.
A šel jsem s klidným srdcem zase pracovat.

Povídání o létání

Povídání o létání

Sedím u stolu s večeří, na talíři šunkofleky. Jedno z jídel, které mi zrovna moc nevoní. V ruce držím vidličku s nabraným soustem, zůstala kousek nad talířem, dívám se upřeně před sebe na dveře vedoucí z kuchyně na chodbu. Máme staré dřevěné dveře rozdělené pěti výplněmi, vypadají jako hranatý obličej. Nahoře velké oči pod nimi pusa a dlouhé vousy. Upřeně se dívám na ta ústa, mžourám a hmouřím oči a baví mne, jak se pohled rozmazává, ostří, mlží a nakonec se začne hýbat. Vidím, jak výplně kmitají ze strany na stranu cik – cak – cik – cak a stále rychleji, jako by se dveře chtěly vyškubnout z pantů a zmizet kdesi na chodbě.

„Tak co děláš s tou večeří!?“ ozval se maminčin přísný hlas, „budeš to mít studený jak kočičí čumák!“

Nechal jsem dveře dokmitat, donesl vystydlé sousto k ústům. Ale ne a ne je do nich dopravit. Pach vařeného uzeného masa, těsta a vajec, vytvořil dokonalou barieru v krku a sousto se jen tak bezúčelně povalovalo na jazyku.

„Co to děláš?!“ nazlobená maminka se přitočila a lípla mi jeden dobře mířený a míněný pohlavek. Sousto na jazyku nezapadlo do krku, ale vypadlo ven, vidlička břinkla o hranu talíře, který z nepochopitelného důvodu byl na samém okraji stolu a svůj obsah vyklopil do mého klína. Chuť uzeného a vajec pronikla do mého nosu a pak až do žaludku, který se jí zalekl. Cítím, jak se bouří, bručí a už jsem nestihl pevně sevřít rty a dát ruku před pusu, aby se ta trocha večeře pracně nasoukaná dovnitř, nevrátila na stůl…

„Vidíš co děláš!!! Už nevím, co mám vařit, aby ti to jelo.“ Maminka mne odtáhla od stolu k umyvadlu, „dneska jseš bez večeře! Umýt a spát!“ Ulevilo se mi.

Podíval jsem se na dveře a na rozloučenou jsem si je ještě jednou rozkmital. Náhle mě něco napadlo... Otočil jsem se k mamince, abych zjistil, že se už nehněvá.

„Mami, víš co by mě zajímalo?“

Vstřícně se ke mně otočila, „jak bych asi vypadal, a jaký by to bylo, kdybych se narodil někomu jinému. Co myslíš?“

„Co to blábolíš? To přece nejde. Jak by ses asi tak mohl narodit někomu jinému, myslíš, že tě přinesl čáp?“

„Ne, já vím, jak jsem se narodil, ale co kdybych se přece jen narodil v jiné mamince? Moc by mě zajímalo, jaký bych byl … a jaký by byl můj tatínek a tamta maminka…“

„Hele, nech toho…, jestli si myslíš, že bys od jiné maminky dostával lepší večeře a že by tě nepohlavkovala, tak to se šeredně mýlíš. Ale můžeš to klidně zkusit jít jinam…“

„Ale mami…“

„Mazej spát!“

Zlobila se.


Zachumlal jsem se do peřiny. A přemýšlel o tom jaké by bylo být vlastně někým úplně jiným. A jak je to možné že jsem se narodil právě tady, zkoušel jsem si představovat jiný byt, jiné lidi, ale moc mi to nešlo, stále mi připadalo že tak, jak to je, je to úplně nejlepší.

Rád jsem si v posteli vytvářel svou vlastní krajinu. Hlavu jsem zabořil mezi dva polštáře, pod nimi vybudoval prostor – jeskyni s chodbičkou ven, kudy proudil čerstvý vzduch, a celý se přikryl peřinou. Tady jsem se cítil bezpečně. Tam nahoře je jiný svět, tady si mohu snít a vymýšlet podle svého, sem se mi nikdo nedostane.

Zabořil jsem nos do polštáře a pevně stiskl zavřená víčka. Myslel jsem na ty kmitající dveře. Jak jsem to dokázal? Vrtalo mi to hlavou a snažil si je v mysli opět vybavit a opravdu se mi to na malou chvilku podařilo. Ještě větší silou jsem zavíral víčka a pozoroval mžitky, které tak v mých očích vznikaly a hýbaly se, jak jsem kroutil očima sem a tam, nahoru a dolu.

Peřina, polštáře a celá postel příjemně hřála a vše mne to krásně uklidňovalo. Tušil jsem že podobný pocit jsem již jednou někdy zažil. Ale byl myslím mnohem silnější a hřejivější…

Bavil jsem se pozorováním ubíhajících mžitků, koleček a teček a náhle si všiml, že již nejsou jen ploché, a že se nepohybují jen na potemnělé ploše zavřených víček, ale že jsou všude kolem do hloubky a dálky v prosvíceném prostoru, různě veliké duhové, šedé, bílé, barevné. Jako bych prolétal hustou mlhou z bublinek. Let se zrychloval a cítil jsem, že se někam vzdaluji a ony divné bubliny řídnou a zvětšují se.

Ocitl jsem se nad jakousi krajinou a stále stoupal. Uvědomoval jsem si, že necítím ani chlad ani teplo jen jen pocit lehkého mrazení z pohledu dolů, ale též naprostého bezpečí. Uvědomoval jsem si, že mohu letět jak chci nahoru, dolu do stran. Naplnilo mne to radostí a zvědavostí, něco tak krásného jsem ještě nikdy nezažil. Chtělo se mi podívat blíž na tu krajinu, všude bylo světlo barvy a klid. Sestupoval jsem dolů, zkusil to rychle, pak zas pomalu a zas rychle a zem se přibližovala. Ale pak, když se mi zdálo, že se nohama mohu dotknout, jsem náhle usnul a krajina se rozpustila v temnotě spánku.

Druhý den jsem si na svůj létací zážitek vzpomněl až večer v posteli. Ale maminka mi nechtěla dovolit postavit si jeskyni z polštářů. A říkala, že se tím ty peřiny ničí a muchlají, ať hezky spím na nich jako ostatní lidé. Ležel jsem na polštáři jako druzí a připadal si hrozně nahý, cizí a maminka navíc ten den dala čisté povlečení, naškrobené a tuhé nepříjemně nepoddajné a škrábající. Koukal jsem do stropu a usínal s pocitem chladu. Těšil jsem se, že se podívám na ty úžasné bubliny a na krajinu za nimi. Díky čistým a nepříjemně naškrobeným peřinám jsem však nesměl do království polštářů vstoupit.

Teprve až po několika dnech se opět povlečení poddalo a stalo se tou přívětivou náručí, ve které se tak dobře odpočívá, přemýšlí o svých klukovských věcech, a já se zase odvážil vybudovat polštářovou pevnost a těšil se na krásný výlet do neznáma.

Zabořil jsem hlavu hluboko do polštářů a pevně zavřel oči, abych mohl pozorovat kolečka, tečky a mžitky. Tentokrát, chvíli po té, co jsem stiskl víčka a snažil se vyvolat ze mžitků duhové kruhy, jsem cítil, jak rychle stoupám. Podívám se dolu a vidím vzdalující a měnící se krajinu. Letím nad ní kamsi…  Ubíhá pode mnou a já se cítim jako pták. Opět jsem nevnímám nic ze sebe, žádnou tíhu, žádný dotek, jen volnost a svobodu a radost.

Krajina letěla pode mnou stále stejným směrem a v jednu chvíli ve mne hrklo až zamrazilo. Zem se z ničeho nic propadla do bezedné hlubiny. Lekl jsem se a rychle se vrátil nad rozeklaný okraj který, jsem před sebou viděl. Pak jsem však si uvědomil, že se nemůže nic stát. Mohu se tu pohybovat jak chci, létat dolu nahoru nad okraj a opět nad propast. Líbilo se mi letět nízko nad zemí a opět zažívat ten pocit mrazení, když náhle zem zmizí v hlubině a já se vznáším nad tím vším. Letěl jsem nad průrvou a kochal se pocitem jistoty a volnosti. Pomalu klesal do hlubiny a pozoroval stěnu či skálu propadající se stále dolů do tmy a zase stoupal podél ní nahoru. Ten večer vůbec nevím, v které chvíli jsem usnul.

Každý večer byl v ty dny pro mne těšením se na výlet do své krajiny, ale to jsem mohl provozovat jen tehdy, když jsem šel do postele jako první, bál jsem se chumlat polštáře, když šla spát maminka se mnou, spali jsme totiž v jedné posteli a já si netroufal zabrat její polštář, který jsem potřeboval k vytvoření své jeskyně, odkud jsem se vypravoval na výlety. Ale i tak jsem se do světa bublin vydával jak nejčastěji to šlo.

Pak jednou přišel den, kdy jsem musel začít chodit do školy, věděl jsem, že přijde. Vím, že jsem se vůbec netěšil, pamatoval jsem si školu z doby, kdy jsem se tam byl s maminkou zapsat a vůbec se mi ta obrovská studená neútulná budova s velkými okny, nadměrnými dveřmi a neskutečně obrovskými kamny v prázdné třídě plné jen dřevěných lavic, nezamlouvala. Již několik dní předem, jak se ten čas blížil, jsem měl svírání žaludku a v předvečer toho dne jsem nemohl vůbec usnout, ani se dostat do své krajiny radosti.

Ve škole mi přišlo vše zbytečně velké, učitelé, chodby, žáci z vyšších tříd, ale i spolužáci v mé třídě. Přesto jsem se s nimi začal pomalu seznamovat a hrávat v parku. Domu jsem pak chodil unavený, plnou hlavu nových zážitků a her a večer na ,,létací“ výlet jsem už ani nestihl vzpomenout. Své lety krajinou a kochání se krásnými bublinami jsem čím dál více omezoval, a když jsem zmínil jednou kamarádům, že umím létat, vysmáli se mi a šli si hrát jinam.

Až za čas, když byl klid, a byl jsem sám v posteli a nemohl usnout, jsem si vzpomněl na svou jeskyni s polštářů. Tehdy jsem hodně zatoužil podívat se do své krajiny, proletět se, zažít mrazení  nad bezednou propastí, obdivovat se měňavým bublinám a zažít ten pocit, že mohu letět kam chci…

Ležel jsem na břiše, oči pevně sevřené a nemohl si vzpomenout, jak to mám udělat, abych vyhnal všechny myšlenky z hlavy a dostal se dál za mžitky vyvolané jen silou zavřených víček. Poslední dobou mi již kolikrát dalo dost práce na nic nemyslet. Dřív to šlo samo, ale dnes jako bych zapomněl, jak se to dělá. Snažil jsem se.  seč to šlo,  přestat myslet na vše kolem a jen pozoroval ta svá kolečka a tečky a čáry na víčkách. A v jedné chvíli během vteřiny..., jako když přejdu neznatelnou hranici, jsem zase věděl, že již jsem na té cestě ven. Že nyní přijde hustá mlha z malých chomáčků a bude se zvětšovat a probarvovat a řídnout až se octnu ve volnosti. A opravdu jsem se ocitl vprostřed a rychle stoupal. Vlastně nevím, do jaké strany ten pohyb byl. Kruhy  opět řídly, jako vždy, a čekal jsem, že uvidím krajinu a propast. Ale tentokrát jsem z nich vylétl do neznáma. Bubliny se rychle kamsi propadly. Podíval jsem se, jak se pode mnou vzdalují a kolem mne náhle bylo pusto a prázdno. Cítil jsem všude ohromný prostor, kolem dokola bylo vidět svíticí body a občas i barevné bubliny. Vše bylo všude, viděl jsem na všechny strany. Dole pode mnou byla vidět mlha z bublin, odkud jsem vylétl. Všude kolem byla temná hloubka. Nikdy jsem netušil, jak se můžu cítit v takovém ohromném prostoru. A že vůbec takový prostor může být. Na svých výletech jsem již znal pocit z pohybu všemi směry, s pohybu v záhadných bublinách i nad hlubokou propastí, ale tohle bylo cosi naprosto nového úžasně krásného. Byl to pocit úžasu, překvapení z všeobklopující hloubky, nekonečnosti a zároveň jistoty a bezpečí a vědomí, že kdykoli budu chtít se mohu zase vrátit tam dolu – vlastně, kde je dolu nebo vpravo nebo nahoru?

Přestože bílé body, které jsem měl za hvězdy, zářily na temném až černém pozadí, nebyla taková černá tma jako když zhasne maminka v pokoji, ale vše na mne působilo naopak barevně a vesele. Kochal jsem se pohybem, bloumal na všechny strany, pozoroval jsem neznámá světla létající všude kolem sebe. Mířila odevšad na různá místa i tam odkud jsem přilétl já.  Za mnou, nebo nade mnou, nedokázal jsem určit polohu, bylo nějaké silné záření, světlo, snad slunce, nebo jen měsíc, nebo cizí planeta a zvědavost mne nutila a táhla podívat se tam. Přibližoval jsem se k tomu světlu, ale vše bylo příliš mlhavé nekonkrétní, již mi to nepřipadalo jako světlo, ale jako podobná mlha z bublin kterou jsem již znal, a naproti byl další shluk bublin, možná všechna ta světla byla zase shlukem bublin, ale neuměl jsem už ani rozeznat, zda to, co mne vábí je opravdu tohle nebo zda to je jinde, zda to světlo vychází zpoza mlhy nebo na ni dopadá, vše bylo příliš mlžné a já nevěděl jestli již neusínám, problesklo mnou, jestli ještě najdu cestu domu, že jsem už hodně daleko, ale bylo mi to vlastně jedno, vždyť mohu zůstat tady, na tomhle místě, snažil jsem se přiblížit a dostat se dovnitř, proletět oparem. Ale nemohl jsem to dokázat viděl jsem nebo spíše tušil za ním něco co jsem neznal. A pak mne cosi táhlo zpět, uvědomoval jsem si, že se vzdaluji aniž bych chtěl, vznášel jsem se opět v onom nekonečném prostoru a rozhlížel jsem se, kterým směrem se mám vydat, aniž bych chápal jak, v dálce jsem poznal světélkující bod odkud jsem přilétl. Během chvíle jsem se ponořil do svých známých bublin a potom hned usnul.

Možná jsem v těch cizích končinách v té mlhovině byl, neuměl jsem si to dobře vybavit. Ale nějak tuším, že to, co si pamatuji, není vše, že bylo něco víc, něco ve mne někde zůstalo, snad v paměti je něco zapsáno, ale nevím, kde to hledat.

Na tenhle výlet jsem dlouho vzpomínal. Ale bylo čím dál těžší najít cestu. Možná se mi to ještě několikrát povedlo nevím, ale časem to bylo, jako bych zapomněl směr. Jako když člověk po letech chce dojít na místa, kde ví, že určitě byl, ale neví kudy, tam šel, nedokáže rozpoznat rozcestí, motá se v kruhu, vyráží do slepých uliček, vrací se, bloudí a nakonec po delším čase si začne myslet, že to vše byla jen fantazie, jen o tom možná slyšel nebo četl, neví, zda to vše nebyl jen jeden velký sen. A protože tu cestu nemůže najít, má za to že neexistuje.