Malej kluk

Když jsem byl, tak nějak asi, malej kluk, myslím že předškolák, chodíval jsem s dědou na procházky do  parku a on mi povídal o všem možném co jsme viděli. O ptácích, kytkách, broucích, stromech, o slunci a o zeměkouli. A jak je to vše živé a jak se to navzájem potřebuje a že když člověk něco zničí nebo vyhubí tak se to jen těžko napravuje, a tím si člověk řeže větev sám pod sebou. Větev? Přestavoval jsem si jak lidstvo sedí na obrovské větvi a pilkami ji řežou a řežou a řežou až jednou všichni spadnou někam dolů. Ta zeměkoule mne zaujala. To jako že všichni chodíme po obrovské kouli? A to i na druhé straně? To choděj vzhůru nohama a nevadí jim to? A děda, že ne, že ta země se točí kolem osy a tím taky má přitažlivost a ať jsme kdekoliv tak vždy země je dole a nebe nahoře. Jo, kolem osy? A kde ta osa asi je? ta prochází severním a jižním pólem, Chtěl bych ji vidět. To ale nejde, jednak vidět není a na severním pólu je strašná zima a zamrzlé moře a v zimě tam je pořád tma a v létě tam zase pořád svítí sluníčko.

Hmm, a proč nezapadá? Děda vysvětloval jak se země naklání a odklání od sluníčka a tím pádem je na severu největší zima a na rovníku největší teplo.

Ahááá, blesklo mi hlavou, takže to je stejné i na jižním pólu? Tam je taky tedy zamrzlé moře a pořádná zima. No ty jsi ale chytrej kluk, je vidět že z tebe ještě jednou něco bude. Pochválil mne děda.

Napadlo mne že když je na té zeměkouli všechno živé, že vlastně ona je celá živá také. Probrali  jsme ten den ještě hodně otázek, Proč neuletíme  jako z kolotoče když se země pořád točí, a proč to uvnitř země je pořád horké a tekuté a že sluníčko je vlastně ohnivá koule v nekonečném vesmíru, Že to je hvězda, stejná jako jiné hvězdy, které v létě pozorujeme, když je vlahá temná bezoblačná noc.

Za pár let, když už jsem si čet i jiné knihy než jen slabikář a obrázkové pohádky. Jsem si přečetl sci-fi knihu o planetě, která byla opravdu živá bytost. Lidé po ní chodily, žili na ní a ona s nimi i komunikovala.
To se mi líbilo, protože jsem měl podobnou představu i o naší zemi. Jenže mne trápilo, že si ti lidé na zemi pořád řežou pod sebou onu větev. Že mi děda říká, kolik už vyhubili lidé zvířat, vykácely lesů, zničili luk s brouky a naše Země je pořád ticho, nic neříká. Vždyť ji to musí trápit. Představoval jsem si lidi jako malé blechy v kožichu nějakého obrovského zvířete. Jak běhaj a koušou a štípou, a jak to jednou to zvíe přestane bavit. Oklepe se, skočí do vody, podrbe se, jako pes se vyválí a blechy budou z kožicha venku.  Nebo jsem si nás představil, ale to bylo zase o nějaký ten rok později, jako parazity. To jsme asi ve vlastivědě nebo biologii zrovna probíraly. Dověděl jsem se že  je mnoho druhů parazitů, a že s některými naše tělo žije v symbióze a jiné se musí z těla dostat ven, nebo ještě lépe, nedostat do něj. Přirovnával jsem si lidi k těm druhým, co se neměli do  těla Země vůbec dostat. Ale bylo mi vysvětleno, že to není tak úplně dobře. Že lidé by mohli a měli se zemí žít v symbióze. A že byly asi i doby kdy to tak fungovalo. Ale pak se nějak někdy jednou něco zvrtlo a rozběhlo se to a dnes to už není tak jednoduché zastavit. Hned mne napadlo - rakovina. Jo, jsme vlastně taková úplně normální rakovina. Nekoordinovaně se množíme, nabejváme, kyneme a dusíme tu Zemi, bez které není života.  

No jo, a co když celý ten nekonečný vesmír, je vlastně jedna nepředstavitelně obrovská bytost? A my jsme její součástí, jejími drobounkými parazity.  Zeměkoule je jen jako jedna část buňky, kterou napadli paraziti. Až se na to přijde! To bude asi průšvich! Bytost se rozhodne jit k doktorovi. a ten ji předepíše nějaké léčebné  prostředky aby se těch parazitů zbavila. No a bude pokoj.

Hmm, tehdy mne nějak začalo docházet že bych asi nechtěl být nechtěným parazitem. že když to jednou, kdysi, fungovalo, tak by to mělo asi nějak začít fungovat znovu.Vzpomínám na dědu jak mi vždy říkal, když jsem si povídali o přírodě: No neboj, ona si s tím příroda jednou poradí sama. Mělo by to nějak začít od nás aby si ta Země v brzké době neporadila sama. Aby ta bytost nemusela k doktorovi protože ji cosi někde  nahlodává vnitřnosti. Lepší by bylo být těmi symbiotickými parazity. Domluvit se se Zemí. Navázat kontakt s vesmírnou bytostí a dohodnout se: Hele, co máme dělat abychom ti byly užiteční? Ať se nám spolu dobře žije? Poraď nám, my už nějak zapomněli co je naším úkolem v tom tvém nekonečném těle.

Bytosti, Země, Vesmíre, pojďme zase spolu komunikovat, jo?

Poznání?

Lidské poznání  závisí jak na množství zdrojů poznání ať věrohodných či méně věrohodných, tak též na neustálé konzultaci s okolním světem, se svým dosavadním životem, dosavadními zkušenostmi a intuicí (či duchem jak to kdo chápe). Ne vždy k poznání vede ta nejpřímější cesta.   
Ale veškeré poznání může být marné ba i přitěžující, není přece nutné vše chápat, všemu rozumět, vše vědět, důležité je bezelstně, upřímně, prostě žít, a spolužít, vnímat srdcem více než jen rozumem.

Zamyšlení nad vegetariány, vegany, masožrouty a duchovnem

Nedávno jsem zhlédl, záznam předvánočního setkání lidí v pražské vegetariánské restauraci, které mne přivedlo k tomuto zamyšlení nad “problémem” (to slovo není výstižné, není to žádný problém, ale stav... jenže jsme si některá slova tak zažily že neumím použít jiné, což též svědčí o mé malé slovní zásobě) masoužroutů, vegetariánů a duchovna.

Velmi se mi líbilo co jsi řekl slovo Igora Chauna v úvodu toho setkání, kdy vlastně vyjádřil přesně to, co cítím naprosto stejně a to, že není dobré neustále jen do lidí bít argumenty, rozdělovat společnost a útočit na ni agresivními akcemi. Že lze lidem podávat informace, objasňovat věci a být příkladem… zlatá slova!

Přemýšlel jsem o tom, jak to tedy s těmi našimi těly vlastně je. Vlastně jsme vědomí ve zhmotnělé energii. Máme těla k tomu abychom přežili na této planetě v této dimensi.  Nechci zde rozvádět onu otázku proč zde máme žít, ale těla nám ten život mají umožnit a jsou tak uzpůsobena aby ve své zranitelnosti přesto přežila v co nejvíce různorodých prostředích a stavech.

Představuji si tělo jako skafandr, nebo dopravní prostředek, který mi nejen slouží, ale o který je třeba se i starat. Jednak jsem s ním spojen tou neviditelnou duchovní strunou, takže duchovní stav ovlivňuje jeho imunitní systém a tedy zdraví, a pak je to přece jen matérie a je nutné jej tak trochu servisovat a doplňovat enegií. Každé tělo má spoustu  kontrolních signálů, které nám sdělují v jakém je stavu a jaké má potřeby. Je to dokonalý stroj. Každé vědomí (člověk) se na základě oněch signálů o něho stará, tu lépe tu  hůře z nejrůznějších důvodů svého poznání, přesvědčení, víry, domněnek, pomluv, pověr, reklam a podobně a tím zase zpětně ovlivňuje, tedy zvýrazňuje či potlačuje určité signály těla (pocity, chutě, stavy…).

Osobně si myslím, že potřebnou energii pro tělo je možné získat jakoukoli potravou a možná jsou i tací kteří ji umí získat potravou nemateriální. Jde jen o sílu “víry” nebo hloubku poznání či pochopení a úroveň života. Obecně však mám za to, že ten náš tělesný stroj je sestaven jako stroj všezřavý. Tedy dokonale přizpůsobitelný téměř jekémukoliv přirozenému prostředí na Zemi, kde má člověk plnit své životní poslání nebo prožití. Proto si myslím, že v této dnešní “moderní” společnosti (a úmyslně nepíšu vyspělé protože jsem stále více přesvědčen že tato společnost nevyspívá ale hroutí se) je vlastně jedno zda se krmíme masem nebo rostlinami. Spíše jde o to  jak jsou tyto zdroje potřebné energie získávány.

Ideální stav by byl symbiotický stav člověka s “matkou” zemí. Tedy spotřebovávat  a využívat pouze přesně to, co je nezbytně nutné k udržení tělesného života po nezbytně nutnou dobu, na určeném místě.

Ale k tomu v dnešním stavu společnosti nemáme dostatečný duchovní potenciál! Vše je zaměřeno na matérii, zisk, hospodářský růst.

Jsem zhnusen tím, co se děje ve velkochovech, na jatkách, ale stejně tak jsem pohoršen tím jak se drancuje půda velkopěstitelskými projekty, velké širé lány jak pro krmení do velkochovů tak pro krmení lidí. Jsem zoškliven devastací země a hlavně životně důležité vody odpadem z chlévů a jatek, ale stejně tak umělým hnojemím polí a velkozahrad a výrobci hnojiv, bez kterých by asi již naše vyžilá půda snad již ani nerodila. Kde je východisko z toho, aby jedno zlo nepřerostlo ve zlo druhé, aby omezením či úplným odstraněním masa z jídelníčku v této chvíli nevznikl problém jiný? Ale myslím že onen problém je jednak v kvantitě a jednak v přístupu lidí potažmo v jejich duchovní vyspělosti.

V podstatě osobně vůbec nevidím nic špatného na chovu hospodářských zvířat na biofarmách, v rodinném hospodářství, kde vztahy zvíře-člověk byly (jsou) úzce provázané, kde se zvíře nestresuje a má jakési zvýhodněné postavení  “nejdřív zvířata potom hospodář...”, podobně tomu tak bývalo ve vztahu člověk-lovec / lovené zvíře, úcta k ulovenému kusu a poděkování bylo vždy významnou součástí lovu. Ale lovu pro potřebu! Žádný kmen lovců nezdevastuje svá loviště jen proto, že to baví pár jedinců. Ale také ne zasahuje do přirozené rovnováhy přírody umělím chováním jen některých druhů a ostatní  zabíjet jako škodnou. (Komu dělají škodu druhy predátorů zajišťující zdraví a prosperitu ostatních zvířat?) Tak tomu však není v moderní společnosti.  Jak jsem napsal obdobně výše: jde hlavně o žebříček osobních hodnot souvisejících s duchovní a morální vyspělostí.

Ale je to samozřejmě jen můj pohled na věc, moje zkušenost, moje úroveň poznání a moje část cesty. Je jasné, že každá záležitost lze nahlížet z mnoha úhlů. Nechci se tu příliš odvolávat na Bibli neb je to pouze jeden z mnoha návodů k životu pro určité společenství lidí. Dle ní, původní záměr byl jíst jen  byliny a ovoce, ale to bylo v Ráji (viz 1 kniha Mojžíšova 1. kap. verš 29). Však po vyhnání se to změnilo, Abel se stal pastevcem ovci, ale není řečeno že by je jedl, vlastně až po potopě Bůh dal jasně Noemovi k potravě vše živé (viz 1. Mojž. kap. 9. verš 3). Napadá mne tedy otázka: PROČ? Co se změnilo? V Edenu stačilo tělu veganství, po potopě, nebo možná si myslím už po vyhnání, však už ne? Vše má nějaký důvod.

Dnešní společnost nás pohlcuje sama sebou a zdá se, že není ze spárů úniku. Proto chápu a cením si všech lidí, kteří se snaží o takový únik, vytržení se z toho co nechtějí co necítí. Myslím, že je miliony lidí  na světě, kteří tuší, vědí, cítí že to, jak se kamsi společně řítíme je cesta do slepé uličky. (Anebo k řešení? Je třeba dopadnout na dno a znovu se odrazit od nuly? Očistit se od marasmu a začít budovat na jiné úrovni?) Neexistuje nekonečný blahobyt, nekonečný hospodářský růst… lidé vědí, tuší, věří, že je nutné vrátit se někam zpět na začátek, ale na začátek čeho? Kam zpět? Otázky přinášejí dílčí odpovědi a ony opět vzbuzují jen další otázky. Není konce ani začátku…

Lidé tuší, (a asi stále více), že je třeba žít v souladu s přírodou. A tak vznikají spolky na ochranu zvířat, na záchranu pralesů, ekosystémů, vegetariáni, vegani, spolky na obnovu tradic, národních zvyků, lidé sebe sama hledají mezi divochy, indiány, ve studiu prastarých národů… to vše je skvělé! Je to známka touhy po poznání, je to projev touhy po duchovním růstu, obnově spojení s přirozeností. Ale kam až se toužíme navrátit? Myslím, že ty veškeré touhy jsou  jen různými obrazy touhy po "domově". Po onom domově, který není z tohoto světa, jakémsi “Ráji”. Tam směřujeme a tam se těšíme, aniž by to mnozí věděli či jiní přiznaly.

Pro mne tedy není v tuto chvíli důležité čím mé tělo získává energii, je pro mne důležitější aby ta energie byla pokud možno “čistá” v souladu s přírodními zákony. Je to však v dnešní supermárketové superdobě ještě možné? 

Každý by měl jednat dle svého vědomí a svědomí. Bez předsudků, zášti a násilí. Není možné nikoho obracet zbraní, bičíkem dogmat či ani injekcemi narůžovělých slov. Vlastní příklad a tolerance, vzájemná snášenlivost, to by měly být “argumenty”.

O vymývání mozků

Každý z nás, má svobodnou vůli rozhodnout se sám, čím chce mít vymytý mozek:

Zlobou, nenávistí, opovržením čehokoli a kdykoli, naštváním na všechny a na vše, svým egem ...

nebo průměrností, nevěřením v nic a nikoho, svým rozumem...

nebo láskou k životu, k lidem, věcem a všemu živému, vírou v lásku, dobro, nadějí ve světlo...

Každý extrém je však zavádějící v každém extrému se z jedinečných lidských bytostí stává stádo oslepených přisluhovačů ve jménu čehokoliv.

Pohybujeme se na tenkém ledě, vše může být zneužito ve prospěch jedince či společnosti na úkor jiného jedince či jiné společnosti. Je třeba v tomto směru tedy mít hlavu v oblacích však nohy na zemi. Nejde v žádném případě o to, činit kompromisy, ale být si vědom odpovědnosti za své činy a myšlenky a být si vědom toho že, budeme nést za toto i následky.  

Duchovní život není náboženství, je to normální žití…

Je možné aby někdo mluvil o lásce a přitom usiloval jen o svůj prospěch, a chce mnou, námi, pouze manipulovat, strhnout masy na svou stranu? Z vlastní zkušenosti vím, že to docela dobře možné je. Člověk to ani nedělá ze zlého úmyslu, nechce nikomu ubližovat, zneužívat, kázat bludy. Dokonce tomu co říká a proklamuje sám pevně věří, jen chce být vidět, slyšet, být středem pozornosti. Kompenzuje si svůj problém. Ale to je jen ten lehčí případ vymývání a manipulace. Jak však poznat, horší případ, takový ve kterém ten, kdo o té lásce tak krásně mluví je  ovládán někým jiným kdo mu vymyl mozek a používá ho jen jako udičku, návnadu? Nevím. neumím to poznat, jen se snažím klást otázky, sám sobě, druhým, poslouchám a dívám se kolem sebe a říkám si, “Ne slova, ale činy, skutky, výsledky a dopady svědčí”. A je možné že to poznám až když jsem chycen, možná to nepoznám nikdy, protože se sám stanu tou udičkou v rukou někoho.

Má tedy vůbec nějaký smysl o tom přemýšlet a uvažovat a svěřovat se druhým? Myslím, že má. Má smysl si říct, pozor na každého kdo říká “můj názor je ten jediný správný”, “tato (má) víra je ta jediná pravá...”, “toto (mé) jednání je to jediné správné…”, kdo nejedná (nemyslí) jako já (my) ten je na zlé cestě… “kdo není s námi, je proti nám…” - to poslední heslo by nám zralejším věkem mělo být dost známé!

Nedávno jsem slyšel takovou tezi založenou na Janově zjevení v Novém zákoně, že tento svět má být rozdělen do  deseti celků, kterým budou vládnout silní jedinci, ale ti budou podléhat jen jedinému diktátoru. Není jasné co tím diktátorem je myšleno, může to být cokoli - strach, peníze, člověk, společenství lidí (svobodní zednáři, ilumináti…), atd. A tomuto uspořádání bude napomáhat k poslušnosti jedno jediné celosvětové (to pravé a jediné) náboženství, kterým nám bude doslova vymyt mozek,všichni budeme stejně myslet, stejně se globálně modlit (možná budou globální modlitební Teska, Billy, Lidly)! Nezávisle na tom, jsem vyslechl později jakousi vizi toho, co má dnešní papež prý za Boží úkol - reformovat katolickou církev a sjednotit všechna křesťanská odvětví. Že by první krok  k jednotě víry? V tuhle chvíli se mi to zdá naprosto nedosažitelný a nesmyslný blábol, ideál zoufalých lidí toužících po jakémkoli sjednocení. Stejných jako těch, kteří milují globalizaci jako takovou. Říkám si “blbost! to by přece nemohlo fungovat”. K tomu je svět příliš velký a rozdílný, než aby to bylo možné uskutečnit. Ale pak, na druhou stranu, si vzpomínám na sedmdesátá léta minulého století, jak se nám politická změna zdála být absurditou, nedosažitelným snem, bláznovstvím, až do doby než přišel “nějaký” Gorbačov a jeho perestrojka, pak se něco začalo dít a dominový efekt byl spuštěn. Ale ještě v roce 88 mnohé lidi ani nenapadlo, že za pouhý rok bude vše jinak. Převraty mají vždy rychlý průběh. Proto jim říkáme převrat nikoli vývoj.

Totéž se tedy asi klidně může stát i na poli náboženství. Co se mi dnes zdá jako nesmysl, nedosažitelná meta idealistických snílků, může být za dva roky skutečnost. Může nastat doba, kdy nám bude tvrzeno a vtloukáno do hlav, že nastalo ono tisicileté boží království a že Kristus se vrátil. Ale! viděli a mluvili s ním jen ti vyvolení náboženští “vůdci”, jim dává moudrost a moc k řízení všeho a všech.

A ovce je budou oslavovat a radovat se a vzívat jejich moudrost a svatost. Vždyť svět bude tak krásný bez válek, násilí,  nikdo nebude hladovět (alespoň viditelně) nikdo nebude mít nedostatku (vždyť nám to media budou často a jasně ukazovat), všichni se budeme milovat (vždyť nám to naši vůdci denně budou dokazovat). Nebude to úžasné?! Tak o co mi tu vlastně jde?

O nic moc… O zachování lidství, a smyslu jeho cesty po Zemi. nic víc. Každý člověk je originál, každý je na nějaké duchovní, etické, vědomostní, zkušenostní a nevím jaké ještě výši poznání. Každý, jak jsem uvedl v první větě, má (nebo má mít) svobodnou vůli rozhodování. Každý žije v jiném “ekosystému” jak národy, tak jednotlivci, každý jde svou cestou  k poznání, každý potřebuje jiný druh vedení a jiné prostředí ke svému vývoji osobnosti. Neodsuzuji tedy různá náboženství, různé směry víry, různé aplikace víry, různé domněnky, pokud to vše vede lidi k svobodě poznání a lásce ke všem a všemu a ne k nenávisti, zotročování, zneužívání a záhubě svých bližních k aroganci, demagogii, dogmatismu. Ale za takové špatné důsledky nemohou ony různé cesty, ale vždy jen ti, kteří se je snaží zneužít v prospěch svého ega. Za důsledky lidský činů nemůže Bůh, jeho netečnost, ale egoističtí jedinci, egoistické duše.

Náboženstvím rozumím jako návodům k použití. Podobně jako návodu  k mému počítači, radiu… Já nepotřebuji rozebírat a porozumět vnitřnostem mého počítače, abych si něco napsal, nebo našel na internetu, nepotřebuji vidět v rádiu jakési vlny, které mi do něho přináší oblíbenou hudbu či pořad. Stačí mi že vím jak naladit, kam naladit a kdy naladit… stačí že vím  jak přístroj zapnout co zmáčknout a v jakém programu pracovat. To si přečtu v návodu... Ale také nevěřím tomu, že v rádiu sedí pidimužíci s hudebními nástroji, nebo v mém počítači trpaslíci naháněj ty jedničky a nuly v programech aby to fungovalo. Pro mne jsou náboženství takové návody, v různých řečech, pro různé potřeby pro různé úrovně. Libí se mi velice vysvětlení, že aby člověk dokázal alespoň trochu pochopit jak to ve vesmíru funguje, jak se k němu přiblížit, jak s ním komunikovat, jak s ním soužít, jak se má celý ten systém absolutní symbiózy k nám pozemšťanům, a my k němu, musely být vymyšleny (možné lépe řečeno přeloženy do “lidčtiny”) lidem pochopitelné příběhy, přirovnání, mýty, mýtické osoby, úkony, liturgie... tedy návody a vysvětlivky k použití.

Stejně jako neodsuzuji návod napsaný v jiném jazyce ke stejnému programu který používám já ale i člověk na druhém konci světa, stejně jako neodsuzuji jiný návod v mém jazyce k jinému programu, který ale může běžet i na mém počítači, Tak neodsuzuji ani  různé názory na vesmír, boha, mimozemšťany… Není myslím jediný důvod k nějakému globálnímu náboženství, globálnímu vymývání mozků.  A jestli je tedy skutečností to, že se na tento svět opětovně inkarnujeme abychom se zde vždy něčemu dalšímu naučili a tak naše duše dosáhli vyšších met vyšších světů, pak jaký smysl by mělo vše sjednotit, srovnat a zarovnat?

Jednou jsem napsal že toužím po jednotě. Ano, ale ne po jednotném dogma. Proto, tvrdím, že jakákoli globalizace, srovnání se do řady, do stáda, je výsledkem onoho vymývání mozků, výsledkem dlouhodobého plánu jak vytvořit z této Země nástroj egoistické moci.

A tak si myslím, že jediné co nás ochrání před ztrátou svých osobností, je stále hledat, zachovat si a žít  pravou lásku ke každému a ke všemu. Ať je to křesťan, muslim, žid, budhista, nevěrec, křovák… respektovat jejich názory pohledy na život, každý se od každého může něco naučit. Jen se nenechat nikým nikdy vypláchnout. Hledejme, nalézejme, diskutujme, laďme se. Svět, Vesmír, Bůh, Energie, Lidé, Život… jsou tak pestří, že je nemůžeme nechat sjednotit do univerzální šedě.