Malej kluk

Když jsem byl, tak nějak asi, malej kluk, myslím že předškolák, chodíval jsem s dědou na procházky do  parku a on mi povídal o všem možném co jsme viděli. O ptácích, kytkách, broucích, stromech, o slunci a o zeměkouli. A jak je to vše živé a jak se to navzájem potřebuje a že když člověk něco zničí nebo vyhubí tak se to jen těžko napravuje, a tím si člověk řeže větev sám pod sebou. Větev? Přestavoval jsem si jak lidstvo sedí na obrovské větvi a pilkami ji řežou a řežou a řežou až jednou všichni spadnou někam dolů. Ta zeměkoule mne zaujala. To jako že všichni chodíme po obrovské kouli? A to i na druhé straně? To choděj vzhůru nohama a nevadí jim to? A děda, že ne, že ta země se točí kolem osy a tím taky má přitažlivost a ať jsme kdekoliv tak vždy země je dole a nebe nahoře. Jo, kolem osy? A kde ta osa asi je? ta prochází severním a jižním pólem, Chtěl bych ji vidět. To ale nejde, jednak vidět není a na severním pólu je strašná zima a zamrzlé moře a v zimě tam je pořád tma a v létě tam zase pořád svítí sluníčko.

Hmm, a proč nezapadá? Děda vysvětloval jak se země naklání a odklání od sluníčka a tím pádem je na severu největší zima a na rovníku největší teplo.

Ahááá, blesklo mi hlavou, takže to je stejné i na jižním pólu? Tam je taky tedy zamrzlé moře a pořádná zima. No ty jsi ale chytrej kluk, je vidět že z tebe ještě jednou něco bude. Pochválil mne děda.

Napadlo mne že když je na té zeměkouli všechno živé, že vlastně ona je celá živá také. Probrali  jsme ten den ještě hodně otázek, Proč neuletíme  jako z kolotoče když se země pořád točí, a proč to uvnitř země je pořád horké a tekuté a že sluníčko je vlastně ohnivá koule v nekonečném vesmíru, Že to je hvězda, stejná jako jiné hvězdy, které v létě pozorujeme, když je vlahá temná bezoblačná noc.

Za pár let, když už jsem si čet i jiné knihy než jen slabikář a obrázkové pohádky. Jsem si přečetl sci-fi knihu o planetě, která byla opravdu živá bytost. Lidé po ní chodily, žili na ní a ona s nimi i komunikovala.
To se mi líbilo, protože jsem měl podobnou představu i o naší zemi. Jenže mne trápilo, že si ti lidé na zemi pořád řežou pod sebou onu větev. Že mi děda říká, kolik už vyhubili lidé zvířat, vykácely lesů, zničili luk s brouky a naše Země je pořád ticho, nic neříká. Vždyť ji to musí trápit. Představoval jsem si lidi jako malé blechy v kožichu nějakého obrovského zvířete. Jak běhaj a koušou a štípou, a jak to jednou to zvíe přestane bavit. Oklepe se, skočí do vody, podrbe se, jako pes se vyválí a blechy budou z kožicha venku.  Nebo jsem si nás představil, ale to bylo zase o nějaký ten rok později, jako parazity. To jsme asi ve vlastivědě nebo biologii zrovna probíraly. Dověděl jsem se že  je mnoho druhů parazitů, a že s některými naše tělo žije v symbióze a jiné se musí z těla dostat ven, nebo ještě lépe, nedostat do něj. Přirovnával jsem si lidi k těm druhým, co se neměli do  těla Země vůbec dostat. Ale bylo mi vysvětleno, že to není tak úplně dobře. Že lidé by mohli a měli se zemí žít v symbióze. A že byly asi i doby kdy to tak fungovalo. Ale pak se nějak někdy jednou něco zvrtlo a rozběhlo se to a dnes to už není tak jednoduché zastavit. Hned mne napadlo - rakovina. Jo, jsme vlastně taková úplně normální rakovina. Nekoordinovaně se množíme, nabejváme, kyneme a dusíme tu Zemi, bez které není života.  

No jo, a co když celý ten nekonečný vesmír, je vlastně jedna nepředstavitelně obrovská bytost? A my jsme její součástí, jejími drobounkými parazity.  Zeměkoule je jen jako jedna část buňky, kterou napadli paraziti. Až se na to přijde! To bude asi průšvich! Bytost se rozhodne jit k doktorovi. a ten ji předepíše nějaké léčebné  prostředky aby se těch parazitů zbavila. No a bude pokoj.

Hmm, tehdy mne nějak začalo docházet že bych asi nechtěl být nechtěným parazitem. že když to jednou, kdysi, fungovalo, tak by to mělo asi nějak začít fungovat znovu.Vzpomínám na dědu jak mi vždy říkal, když jsem si povídali o přírodě: No neboj, ona si s tím příroda jednou poradí sama. Mělo by to nějak začít od nás aby si ta Země v brzké době neporadila sama. Aby ta bytost nemusela k doktorovi protože ji cosi někde  nahlodává vnitřnosti. Lepší by bylo být těmi symbiotickými parazity. Domluvit se se Zemí. Navázat kontakt s vesmírnou bytostí a dohodnout se: Hele, co máme dělat abychom ti byly užiteční? Ať se nám spolu dobře žije? Poraď nám, my už nějak zapomněli co je naším úkolem v tom tvém nekonečném těle.

Bytosti, Země, Vesmíre, pojďme zase spolu komunikovat, jo?